Nesmírně zajímavá a překvapující je skutečnost, že u kostela sv. Jakuba je známa přesná datace svěcení kostela, což u mnoha staveb obdobného stáří není obvyklé. Oltář kostela byl slavnostně vysvěcen 19. listopadu 1165 Danielem I., biskupem pražským, za osobní účasti krále Vladislava II. a královny Judity. Tuto událost dokládá oltářní autentika, kterou nechal k této příležitosti sepsat a vložit spolu s ostatky svatých do oltářní menzy biskup Daniel I. Autentika je listina, která potvrzuje pravost vložených relikvií. Tato důležitá listina byla nalezena v roce 1846 v přední zdi tribuny společně s olověnou ostatkovou schránkou. Originál listiny je uložen v archivu Národního muzea. A právě kopii oltářní autentiky včetně kopie olověné schránky je možné vidět v sakristii kostela, kde v roce 2020 vznikla expozice odkazující jak na nejstarší, tak i na ne příliš vzdálenou historii tohoto výjimečného místa.

Samotná přítomnost královského páru při svěcení kostela vybudovaného na tak odlehlém místě, vzbuzuje otázky a je předmětem zájmu historiků i laiků. Nabízí se řada teorií, z nichž nám zřejmě žádná nedokáže dát jednoznačnou odpověď. Jednou z hypotéz je, že zakladatelka kostela paní Marie se syny Slaviborem a Pavlem byli ke stavbě kostela vedeni snahou o usmíření a zbavení bře-mene klatby vynesené papežem Eugenem III. na manžela paní Marie, pana Slavibora ze Švábenic za účast na přepadení olomouckého biskupa Jindřicha Zdíka. Druhou hypotézou je, že zakladatelka kostela paní Marie byla příbuznou velmože Miroslava, který se svolením krále Vladislava a na radu olomouckého biskupa Jindřicha Zdíka poskytl cisterciáckému řádu pozemky a statky pro založení kláštera v nedalekém Sedlci. Význam samotného kostela mohl také spočívat v jeho poloze v blízkosti zemské stezky a jako orientační bod na jedné z poutních cest do Santiaga de Compostela.

Kostel je unikátní zejména svým jižním průčelím, které je bohatě členěno lizénami a obloučkovými vlysy. V slepých arkádách s polosloupy a kubickými hlavicemi jsou umístěny figurálními reliéfy v životní velikosti, které mají vysokou uměleckou úroveň a ve své době byly na území Čech velmi vzácné. Tato pískovcová výzdoba představuje největší dochovaný soubor plastik z románského období na území České republiky. Způsob provedení reliéfů časově odpovídá předpokládané době stavby kostela. Reliéfy byly pravděpodobně vytvořeny mimo území Čech, patrně v oblasti Saska, Durynska, nebo severní Itálie a až po transportu byly vloženy do předem připravených polí. Některé plastiky musely být před umístěním rozměrově upraveny, tak aby se vešly do daného arkádové-ho pole.

Na rozdíl od přesné datace stavby kostela je složité interpretovat, koho sochy vlastně představují. Součástí již zmiňované expozice v sakristii kostela je i kopie sochy, která je považována za sv. Pro-kopa. Kopie sochy byla vytvořena v 60. letech 20. století, aby se stala jedním z exponátů v Československém pavilonu na světové výstavě EXPO 67´ v Montrealu. Součástí expozice v sakristii kostela je i originální transportní bedna, ve které socha putovala do Montrealu.

Mezi nejcennější část interiéru kostela patří původní zděná pavlačová tribuna, která je podklenuta poli s křížovou klenbou a podepřena arkádovými oblouky na dvou sloupech. Na přelomu 16. a 17. století sloužil areál kolem kostela jako poměrně časté pohřebiště. Četné šlechtické náhrobky byly později druhotně osazeny ve stěnách uvnitř kostela. Nejbohatší náhrobek v interiéru pochází z počátku 18. století, kdy byl kostel v držení rodu Věžníků, patří hraběnce Kateřině d´Arco (rozené Věžníkové).

V roce 2020 byla po rekonstrukci zvonové stolice a interiérového schodiště pro veřejnost zpřístupněna věž. Veškeré práce na této rekonstrukci byly realizovány původní tesařskou metodou bez použití moderních technologií. Z věže je krásný výhled do okolí, na města Čáslav, Kutnou Horu, ale i do vzdálenějších Železných hor.