Kostel sv. Jana Nepomuckého je atypický svou polohou v řadě okolních budov. Projekt kostela zpracoval „císařský“ architekt F. M. Kaňka v letech 1734-1754 a s výslednou podobou nepomáhal K. I. Dientzenhofer. Je jediným kutnohorským kostelem, který byl postaven a vybaven v jediném stylu pozdním baroku s prvky rokoka a barokního klasicismu. Stavbu financovala kutnohorská obec z výnosů záduší a za přispění soukromých donátorů. Vzniklo dílo mimořádně hodnotné a konsistentní jak ve své části architektonické, tak i ve výzdobě.

Vlašský dvůr býval právem nazýván „klenotem“ koruny českých panovníků a jeho půvab a šarm přetrval do dnešních dnů. Vlašský dvůr je bývalá královská mincovna a královský palác, národní kulturní památka celoevropského významu, s tisíciletou historií.

Při hřbitovní zdi u kostela sv. Marka v Žehušicích stojí zvláštní zvonice, jejíž přízemí bývalo využíváno jako márnice. Městys Žehušice leží osm kilometrů východně od města Kutná Hora. Hranolová stavba se zkoseným nárožím a hrotitými okny, korunovaná cibulovitou bání výrazně napodobuje maurskou či islámskou architekturu – je odrazem romantické módní vlny počátku 19. století, která reflektovala exotická orientální témata ve stavbách minaretů, tureckých lázní apod.

Kamenný dům je postaven na předhusitských základech a v dnešní době patří mezi nejvýznamnější památky pozdně gotické architektury v Evropě. Kamenný dům je zároveň součástí městské památkové rezervace zapsané na Seznamu světového dědictví UNESCO. Dům patřil měšťanovi Prokopovi Kroupovi, který byl roku 1499 povýšen do šlechtického stavu.

Bohatě zdobený kamenný štít domu je prací mistra Brikcího Gauskeho z Vratislavi. Roku 1839 byl dům upraven a v letech 1900-1902 regotizován architektem Láblerem. Při obnově byla například doplněna socha Madony od profesora J. Kastnera.

V roce 2017 získala Zdeňka Mašínová zpět rodný statek otce Josefa Mašína. Následujícího roku vznikl zapsaný spolek, jehož cílem bylo nejen vytvoření Památníku tří odbojů, ale také uchování památky celé rodiny genmjr. Josefa Mašína. Stalo se tak z prostředků veřejné sbírky, do níž se zapojilo takřka tisíc přispěvatelů.